Jak se tak rozhlížím okolo, nikdo nemá všechno, co by chtěl a nikdo z nás to nemá jednoduché. Nejhorší na tom všem je, že naše tělo zatěžují starosti i radosti. Obojí je stresující a tak bychom měli být v absolutním klidu a pohodě, bez výkyvů. Jenomže to je zhola nemožné.

Běžné každodenní situace jsou spíš obrazem zákona padajícího ho…lubince. Já tobě, ty mě. Pohladíš-li mě, podržím a možná ti to vrátím. Chceš mi dát políček? Tak jo. Dostaneš zpátky dva. V životě je přece vždycky něco za něco. Ale jak to tedy zařídit, aby byl člověk relativně v pohodě a výkyvy nálad se neodrážely? Přece zachovávat rovnováhu (a já dodávám, že taky zdravý rozum). Podle východního učení by mělo být vše v rovnováze. U nás tomu říkáme všeho s mírou. Dopřát si trochu radosti, trochu smutku, nestydět se poplakat, ani od srdce zasmát, hlavně v sobě nedusit emoce a dopřát svému já se projevit. Já vím, vždycky to nejde a musíme zachovávat důstojnou tvář, ale můžeme se uvolnit aspoň občas, vypnout, dát si pauzu s blízkými, či přáteli, dopřát si chvilku pro sebe.

Taky je, například v období, kdy se nám nedaří, dobré si promyslet, jestli je opravdu všechno tak černé, jak se zdá, jestli fakt v dálce není nějaký záblesk něčeho pozitivního. Zavaleni každodenními úkoly řešíme hořící termíny, opožděnou tramvaj, propadlou občanku a přitom nás třeba pozorností zahrnuje někdo, jehož e-maily ani nečteme, protože přednostně čteme ty nepříjemné. A přitom by na nás dýchly hodně pozitivní energie, kousek potřebného štíska. Jak říká jeden můj kamarád, tohle je to, co spěchá, osobní spokojenost, pocit pohody. Ten termín stejně neshoří a namísto tramvaje přijede jiná. Kdo ví, jestli to právě není štěstí, protože namísto nacpané tramvaje zastaví nablýskaný bourák?

Jednou se mi přihodila příhoda, tedy, mně a mojí kamarádce, ale moje jediné štěstí asi bylo jenom to, že jsem šla s ní. Spěchaly jsme na autobus, když tu kolem projel mladý řidič s kabrioletem a jedna z nás, vědoma si, že přijdeme pozdě, pronesla: „Taky bys nás mohl svézt!“ Představte si, on najednou zacouval a zeptal se: „Nechcete někam odvézt?“ My nasedly a na svou směnu přijely včas. Kámoška navrch dostala pozvání na rande. Nebyla ta smůla, že nám odjel autobus, vlastně štěstí? Na co bědovat? Lepší je to napravit. Třeba vám taky pomůže nahlas vyslovené přání, jako mně.